Díl 1, příjezd na workcamp

Díl 2, workcamp

Díl 3, výlety v rámci workcampu

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

 

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

 

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli

 

 

Středa, 27.2.2008, konec workcampu

Když nasedám do miniaturního minibusu před tržištěm v Sokaweře a vyražím na samostatné putování, všichni o mě mají šílenou starost, říkají že se určitě ztratím a jsou z toho vůbec celí špatní. Proto jsem rád, když se bus konečně rozjíždí, ted již mohu trochu dovolit očím projevit dojetí, ne však příliš, protože v minibusu sedí další dvě ženy jedoucí z trhu. Zvědavě si mě prohlíží a usmívají se zřejmě při vzpomínce na show, které jsem dělával každé ráno na trhu při nakupování jamu, a teď tam sedím jak hromádka neštěstí. To však trvá jen chvíli, s nově nabytou cestovní horečkou přesedám do autobusu na jižní pobřeží Jávy, do Cilacapu, odkud má dle průvodce jet loď do klidného letoviska Pangandaranu s malým národním parkem na přilehlém poloostrově. V autobuse se se mnou dávají do řeči spolucestující, anglicky neumí kromě hello mister nikdo nic. V přístavu jsou všichni moc milí, říkají však, že žádná loď do Pangandaranu nejede, že si ji musím najmout za cca 1000 kč. To mi nejde na rozum, protože všichni mi cestou říkali, že odsud v jednu velká lod skutečně vyjíždí. Chodím tedy po přístavu, ptám se úplně každého a dostávám všelijaké odpovědi, vždy vyřčené s naprostou jistotou – loď jede za hodinu, jede večer, jede odjinud, jede jinam, nejede vůbec, jezdí jen některé dny a tak podobně. Nevím, co si mám vybrat, a jelikož se dnes chci určitě do Pangand. dostat, volím pozemní variantu jízdy autobusem, ačkoli je zrovna příšerné vedro. Bus jede oklikou deltou jedné řeky po malých kamenitých silničkách, drncá to tak, že ze  sedačky neustále vylétávám do vzduchu, jsem celý omlácený. O to více žasnu při pohledu na nahaněče, který ležérně stojí vykloněný ze dveří busu, jen tak opřený, cigaretu v puse a počítá utržené peníze - jak to, že nevypadne?

 

Exkurs - cestování autobusem

Jelikož budu od této chvíle velmi často jezdit autobusem, stojí za to tento fenomén popsat hned z kraje v několika bodech.

1/ Na autobus se nikdy nečeká. Vždy, když člověk přijde do města či vesnice a vyřkne destinaci, kam směřuje, hned ho místní hlučně dovedou k vozidlu, které tam jede. Jáva je přelidněná, proto všichni cestují všelikam.

2/ Není autobus jako autobus. Od velikých klimatizovaných vozů s pěti sedačkami v řadě až po malinké Mitsubishi dodávky, kde člověk sedí na bobku stočený do klubíčka namačkán na ostatní, zvláště když se nabere skupinka žáčků ze školy.

3/ Cestování autobusem je silný kulturní zážitek. V každém městečku totiž naleze do busu skupinka 1-3 hudebníků, kteří hraním na kytaru a zpěvem, případně hrou na bubny získávají obživu. Někdy je to zoufálé, jindy ale jde o písničku, která člověku celý zbytek pobytu zní v uších, zamiluje si ji a zpívá ji leckomu, aby zjistil, kdo je jejím autorem. To je případ následující písně. Nahrál jsem ji na jihozápadní Jávě cestou ze Sukabumi do Pelabuhanratu v přeplněném autobuse. Odkaz na píseň Pouštěl a zpíval jsem ji pak mnoha lidem, nikdo však ji od té doby neznal. Poslední pokus o zakoupení cd s podobnou hudbou jsem učinil v největším musicshopu v Jakartě, poslechli si ji tam všichni prodejci, nikdo se však nechytal a říkali, že nic podobného nemají. Je zřejmé, že na Jávě vůbec není lidová hudba zachycena.

4/ V autobuse dobře nakoupíte. Každou zastávku přistoupí skupina prodavačů ověšená všelijakým sortimentem, jídlo v sáčcích, ovoce, pití, atd., brebentí si svoji nabízecí formuli a je to komická podívaná. Vše stojí 2-6 kč.

***************************************************************************

 

V Pangandaranu mě vítají pestře pomalované becaky, zastřešené tříkolky na lidský pohon, které se od indických rikš liší tím, že řidič sedí za přepravovanou osobou. Usmlouvám to na 16 kč, normální cena za jízdu je však asi 10 kč. Ubytovávám se v útulném a klidném homestay Moris, jen 100 metrů od vchodu do parku, cenu usmlouvám na 80 kč na noc. Zůstanu zde poměrně dlouho, 3 noci, protože si mě toto místo získává.

Další den jdu na výlet do džungle na poloostrově, průvodce odmítám a vydávám se úzkou cestičkou, která se občas i trochu ztrácí. Porost je fakt hustý, tady si netroufnu to jen tak střihnout lesem k pobřeží, vždy se vracím a pečlivě hledám pokračování stezky. Hned z počátku cesty u brány vidím makaky dlouhoocasé, na travnatém prostranství se pasou jeleni. V lese mě pak z větví stromů zdraví rodinka gibonů.

Vidím dost veverek a spousta motýlů. Největším překvapením místní džungle je však její zvuková stránka. O tom, že bych se mohl zaposlouchat do zpěvu ptáků, jak jsem původně předpokládal, nemůže být řeč - veškerý akustický prostor totiž bezohledně zabírají hmyzové, kteří vyluzují kmitáním zadečku zvuky podobající se drnčení holícího strojku, zhlasitěné však aspoň na desetinásobek. Těžko lze tyto potvory fotit, sedí si na kůře stromu, a když se přiblížím, zběsile odlétají spirálovitým neohrabaným letem o dva tři stromy dál. Les je jich skutečně přeplněn, zdá se mi, že musí jít o kalamitu. V ostatních lesích, co jsem od té doby navštívil, jsem tyto hmyzy v takovém množství již nezaznamenal. Chodím parkem několik hodin, občas slyším hlasy opic, vizuální pozorování však již žádná.

Pak sejdu z pahorků k moři, jdu po úzké pláži podél lesa až do zálivu k ústí říčky, kde vidím skotačící makaky. Jdu si je fotografovat, oni chodí jakoby nic kolem, ani na mě nemrknou.

Odkládám si batoh na kládu a vedle něj fotobrašnu, abych se pokusil o zajímavější snímky, a v tu ránu ke mě jedna opice přiběhne, cení na mě zuby, vydává výhružné zvuky a zahání mě od mých odložených věcí. Já jen zděšeně pozoruji, jak druhá opice otevírá moji fotobrašnu a hledá v ní jídlo. Takhle to mají tedy zorganizované - jedna opice mě drží v patřičné vzdálenosti, aby mě druhá mohla zatím okrást o věci. Chytám klacek a mávám jím kolem sebe, opice se ale stává o to útočnější a já nemám dost kuráže. Opice má již z minulých šarvátek patrnou jizvu na hlavě, nic povzbudivého. Házím na ní tedy kámen a toho se konečně zalekne, mírně ustupuje a já úspěšně znovudobývám své věci. Odhozená fotobrašna má v sobě dost písku, nic vážnějšího se naštěstí s jejím obsahem nestalo. Od této chvíle chovám k makakům mírný odstup a když později večer vidím, jak rabují warungy /stánky s jídlem a občerstvením/ ve vesnici a prchají zpět do lesa s tučným úlovkem, získávám ještě uznalejší respekt k těmto tvorům.

 

V zátoce při přílivu je vžude voda po pás, vlny tak akorát, proto vydržím v teplé vodě plavat až do stmívání, kdy pozoruji snad tu nejúžasnějši podívanou, která je v Pandangaranu k dispozici. Po západu slunce z lesa začínají vylétat ohromní kaloni, všichni jedním směrem na západ a jsou jich mraky. Člověk jen hledí na nebe a užasle zírá. Nevydávají žádné zvuky, jen letí vyrovnaným a vcelku pomalým letem.

 

Když se v noci vracím do městečka a procházím méně frekventované uličky, potěší mě další rys Pangandaranu – zvířata v noci vycházejí z parku na poloostrově do klidnějších částí města a hledají si něco zajímavého k snědku. Takto potkávám v nočních ulicích asi 10 členné stádo jelenů, zvířata mě sice ostražitě sledují, nicméně dál si v klidu konzumují odpadky.

 

Další mojí soukromou atrakcí jsou večerní výpravy do parku, které mě velmi mile překvapily. Především proto, že jsou možné – vždyť jde o národní park se vstupní branou a otevírací dobou – na bráně však nikdo nesedí a já stejně oficiální vchod obcházím po pobřeží. Když se takto po setmění nesměle vkradu do parku, jsem vystrašen pohybem v lese a pak jen žasnu, jak z něj vychází skupina domorodců nesoucí na ramenou svázané klacky. Vůbec nikdo se nediví, co tam dělám, ozve se jen tradiční radostné hello mister. Vyměníme pár frází a oni jdou dál k lodi, kam klacky nakládají. Tak si říkám, že zas takový prohřešek nečiním a pokračuji dál v cestě podél říčky do lesa. Již při prvním letmém posvícení baterkou do lesa objevuji odměnu všech dobrodruhů v tropech – dvě svítíci oči upřeně na mě hledící. Protože mám na fotoaparátu slabý blesk, musím vyvinout zvláštní techniku focení, při které jednou rukou svítím baterkou do svítících očí, druhou rukou manuálně ostřím. Výsledek není vždy slavný, ale z následující fotografie by se zdálo, že jsem se zblízka setkal s cibetkovitou šelmou ovíječem skvrnitým (???). Nechá mě přiblížit se na vzdálenost cca 5 metrů, pak se zvolna vydává do svahů do hustšího lesa.

Docela získávám kuráž a za svitu baterky postupuji po jakési stezičce hlouběji do lesa. Světélek a menších zvířátek vidím více, jednou mám dokonce pocit, že vidím myši skákající jako klokani. Je úplné ticho, žádné hlučné noční lovy se v džungli nekonají, ba ani sova nezahouká. Hmyzové také mlčí. Občas zkouším zhasnout baterku a být uprostřed pralesa jen tak po tmě a poslouchám, zda se kolem nezačne něco více dít, ale nikdy to dlouho nevydržím a pokračuji ve vizuálním hledání. Pak uvidím jedny oči, které se kupodivu neodvracejí, ani nikam neprchají, tak se k nim mohu přiblížit velmi blízko, až ve svitu baterky rozpoznávám legendárního kančila, myšího jelínka (mouse-deer), snad nejmenšího jelena na světě velikosti řekl bych morčete. Říká se o něm, že je velmi plachý, proto se divím, s jakým klidem si zírá do svitu baterky. Když si ho vyblýsknu fotoaparátem, otráveně se zvedá a loudavě si to šine dál do houští. Okouzlující tvor.

Další den se pokouším získat si průvodce, kterého bych platil jen za zvířata, která cestou uvidíme. Zejména jsem si přál vidět hady, navrhuji tedy 10 Kč za každého hada, kterého uvidíme. Průvodci však tvrdí, že je tu hadů málo a nabízejí mi možnost vidění dikobrazů. Přijímám tedy a vydávám se s jedním z průvodců do jeskyně v džungli, kde prý dikobrazi žijí. Říká ale, že potřebuji pytlík buráků. V tu chvíli je u mě pohotově žena, která mi tuto nezbytnost  prodává za 2 Kč. Brzy vcházíme do velké a docela dlouhé jeskyně, na stropě visí netopýři či kaloni. V jednom místě průvodce zasvítí do nízké odbočky, začíná vyluzovat mlaskavé zvuky a volá jistá jména. V tu chvíli se loudavě přišine rodinka dikobrazů a slídí po zemi – po čem asi? Pytlík buráků nemám hned připravený, proto mi nejdrzejší z dikobrazů začíná okusovat nohavici. Své kalhoty však brzy zachraňuji hozenou hrstí buráků, na kterých si celá rodina rázem začíná pochutnávat a jeskyní se ozývá jen spokojené chroupání.

 

Turistickou nezbytností při pobytu v Pangandaranu je návštěva tzv. Zeleného kaňonu, který je vzdálen asi 30 km. Na motorce jedu tuto vzdálenost za pouhých 40,- Kč a přijíždím do přístaviště výletních lodí, které turisty vozí do kaňonu. Jsem tu opět jediný turista a tentokrát mě to poněkud mrzí, protože si loď stojící pevných 140,- Kč musím zaplatit celou sám. Chvíli smlouvám a předstírám, že za tuto cenu to opravdu není možné, ale nikdo mi na to neskočí a já asi po půlhodině nevydařeného divadélka nastupuji do lodi a vyrážíme.

Jedeme asi půl hodiny a břehy skutečně začínají být strmější a strmější, cestou vidíme následující přerostlou ještěrku, snad monitor lizzard?

 

Pak jsou již všude kolem jen skaliska, z nichž na nás stéká voda a jednou projedeme i pod malým vodopádem. Cesta lodí končí u skalní brány, kde podle běžného itineráře turisté vystupují a začínají se koupat v blízké tůni. To však v mém případě není možné, protože je vysoký stav vody a hrozilo by, že mě proud strhne do blízkého vodopádu. Navrhuji tedy divočejší variantu, a to že budu plavat zpátky po proudu vody a loď popluje za mnou. To mi lodivod schvaluje, voda je příjemně teplá, a když si lehnu jen tak na záda a nechám se unášet proudem, je příjemné sledovat skaliska a kolmé stěny, jak pomalu ubíhají kolem. Potom nastupuji zpět do lodi a příjemně osvěžen se vracím do své lenošivé základny v Pangandaranu.

 

Sobota, 1.3.08

Ale vší idyle musí jednou přijít konec a já se třetího rána sbalím a nasedám na celodenní autobusové putování v západním směru: Pangandaran – Tasikmalaya – Bandung – Sukabumi – Pelabuhanratu – Cisolok. Podotýkám, že všechny autobusy jsou zaplněné tak akorát, o místo nouze není. Během cest poslouchám desítky kytaristů a malých kapelek hrajících ve voze. Cisolok je přímořské výletní místo Jakarťanů, tak se zde moc dobře necítím, ale přespat musím. Mám za sebou úspěšný dlouhý přeun na západ a zítra již určitě dorazím do Ujung Kulon – to mi dělá radost.

Vybírám si losmen Kuliki, který vede mladý manželský pár s dítkem, večer se dlouho bavíme smlouváním, zda noc bude stát 80 nebo 100 Kč, vyhrávají oni, i když se mnou mají hodně práce.

Neděle, 2.3.08

Ráno po dojemném loučení, kdy moji ubytovatelé na mě zoufale volají „be careful, be careful!“, hned chytám minibus přes hory do Bayah, odkud je přípoj do Malingping a konečně do Muara Binuangeum, kde hlavní silnice na západ končí. Poslední jízda autobusem je pozoruhodná tím, že ji místo mě zaplatí jedna školačka (na snímku dole druhá z leva), která se cestou se mnou dává anglicky do řeči a trvá na tom, že než pojedu dál, musím vidět dům její babičky, u níž bydlí. Hned po výstupu z busu mě posadí na jeden ojek, sama zasedá na další a jedeme asi 10 minut městečkem k její babičce.

Babička je dost ostýchavá (uprostřed s brýlemi), před moji podávanou rukou při představování ucukne, nicméně o zábavu je stejně dobře postaráno, protože dům je plný děvčat učících se zde náboženství. Ty, které umí něco anglicky, tak to řeknou, ale hned se zase začervenají a rozchichotají, a tak stále dokola. Potom vytahuji foťák a tím elektrizuji věkově nejnižší část místních žákyň, které s euforickou hysterií začínají formovat seskupení vhodné pro fotografii.

Trochu je pak zmatu, když fotoaparát položím na větev stromu, spouštím samospoušť a přidružuji se k nim, jak je patrno z následujícího obrázku.

Pobesedujeme a já se pak začínám zajímat o ojek směrem dále na západ. Všichni si říkají o velké ceny, tak si beru saky paky, mé kamarádce poděkuji a nabízím zaplacení autobusu – odmítne – a vydávám se na hlavní silnici, protože za pochodu se smlouvá lépe, zvláště když předstírám, že jsem zbývajících 100 km ochoten ujít pěšky.

Brzy nasedám na motorku a na dvakrát za přijatelné ceny 60 a 80 kč přijíždím k večeru po rozpadlé silnici do vesnice Tamanjaya, vstupní brány národního parku Ujung Kulon – nejzápadnějšího výběžku Jávy, kde není nic než džungle.

 

Ubytovávám se v jediném místním fungujícím homestay Sunda Jaya za 100 Kč za noc. Jsem pochopitelně jediný host. Provozovatelem tohoto hotýlku je pan Komar, naštěstí neštípe, nýbrž mluví anglicky a říká, že mi sežene průvodce za 100 Kč na den. Na terase večer pozoruji zajímavé divadlo: velká ropucha ulovila za křídlo velkého hmyza, drží ho dlouho v tlamě, zatímco hmyz se škube jak může, pak jej ropucha překvapivě pouští a jen tak pozoruje.

Později se ropucha vrhá na kolemjdoucího švába, ale také jej nakonec nechává být. Tak si myslím, že se moc dobře nenavečeřela, a jdu spát. Zítra vyrážím na 6 dní do pravé indonéské džungle, moc se na to těším a čtěte o tom v následujícím pokračování deníku!

 

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli