Díl 1, příjezd na workcamp

Díl 2, workcamp

 

Díl 3, výlety v rámci workcampu

 

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli

 

 

Sobota 23.2.08 – Výlet k horkým pramenům, Baturraden

Nad městem Purwokerto, na svazích druhé nejvyšší jávské sopky Mt. Slamet /cca 3500 m.n.m./ se nachází oblíbené výletní místo indonésanů, přírodní park Baturraden se zachovalým lesem a horkými prameny.

Tam jsme se vydali autem. Parkujeme na lesním parkovišti, všude kolem jsou stánky s občerstvením či suvenýry, turisté však takřka žádní. O to komičtěji působí, když na stezce k pramenům neustále potkáváme stojící obchodníčky nabízející vodu či kapesníčky a jiné hovadiny. U jednoho romantického altánku je dokonce skupinka chlapců s kytarami a bubínky, hrají pro nás romantickou píseň a vybírají peníze. Pak se stánky a warungy ještě více zahuštují a to už přicházíme k hlavní atrakci. Oblaky páry a spousta rudých korýtek, kudy se žene horká voda. Domorodci nabízejí masáž a prodávají masážní prášek - sušené bahno. Jdeme se podívat k vodopádu, procházíme proudem horké vody do jeskyně, všichni jsme tedy mokří a je veselo.

Cestou zpět jakž takž uschneme, nasedáme do auta a jedeme do Purwokerta do tradiční restaurace, kde se jí rukama, resp. jen pravou rukou. Všichni máme rýži a smažené kuře s dalšími přísadami. Po jídle si fotím kočku, která bez ostychu vylézá na stůl a dojídá zbytky.

 

Neděle

Na neděli byl vyhlášen volný program. Každý si prý může dělat co chce. Všichni si chtějí udělat vyjíždku k vodopádu, jen já chci vidět les. Nad vesnicí se tyčí krásné zelené odlesněné vršky, za nimi má prý začínat ten pravý horský les.

 

Vsuvka:

Pahorky jsem poznal již během pátečního skandálního výletu, kdy jsem cestou z oběda navrhnul Pjon-du, abychom se na pahorky v podvečer vypravili a můj korejský spolubydlící nadšeně souhlasil. Cesta nahoru nám zabrala asi hodinu, šlo se kokosovo-banánovým hájem, až nakonec náhlý konec a jsme na pasece s výhledem do širého okolí. Toto je tedy příčina vzniku organizace Argowilis - zde ještě před 10 lety býval les. Vidíme zároveň výsledky předchozích workcampů - nově zasázené mladé stromky. Fotíme se navzájem jako dobyvatelé hor a vydáváme se zvolna nazpět. Brzy jdeme mezi domky, zdravíme se s lidmi a odpočíváme u horské mešity. Pán ze sousedního domku nás zve dovnitř, takže Pjon-du konverzuje a já si vychutnávám kuličky ondol a smažený banán, pisan goreng. Jsem fascinován tím, že v pokoji, kde sedíme, není žádné jiné vybavení než stůl a sedací souprava - člověk toho asi opravdu nepotřebuje tolik. Zatím se setmělo, rozloučíme se tedy s našimi hostiteli a vyrážíme, když slyším zeshora z kopce někoho volat mé jméno. Ukazuje se, že je to jeden z mladíků Argowilis, je celý ufuněný, tak se ptáme, zda si dopřál večerní kondiční běh do kopců. Tvrdí záhadně, že to je jeho práce. Sestup z kopců dostává neopakovatelnou atmosféru díky tomu, že začínají zpívat muezíni a do toho se občas přidává hmyz zvukem připomínajíci cirkulárku v provozu. Když jsme dole mezi rýžovými políčky, nahrávám kvákání žab a Pjon-du si chytá blikajíci světlušku nese ji domů. Celou noc nám pak bude lítat a blikat u stropu, dokud ji neschlamstne jeden ze členů roztomilé gekoní rodinky. Výlet se tedy vydařil - toho názoru však nejsou někteří ostatní. Není mi jasné, jak se rozkřiklo, že jsme vyrazili na výlet, vždyt jsme to oznámili jen pětileté dcerce od sousedů - nicméně po návratu jsme zjistili, že polovina vesnice nás hledá v kopcích, včetně starého pana Rojikina, pro nějž to je otázka prestiže. Ten se po chvíli vrací, naštěstí se nezlobí a již spolu žertujeme o všem možném. Holky z naší party však prý měly strach a trochu se na nás zlobí. Slibujeme, že příště oznámíme.

 

Zpět však k mému výletu. Dostávám přidělené 2 průvodce, bratra pana Rojikina jménem Josh, který neumí anglicky, a Salista, který mi bude překládat. Jasně říkám, že chci přes kopečky a přes les k vodopádu. Musím to však říci ještě víc důrazně když vidím, že pan Josh pokračuje po silnici a neodbočuje ke kopcům. Prý že chtěl jít zkratkou. Podobné pokusy musím odrážet ještě dvakrát v průběhu stoupání, když to moji průvodci chtějí vzít po vrstevnici. Pak už mi konečně uvěři, že nejdeme na dopolední vycházku. Když vylezeme na první odlesněný kopec, potkáváme stařenku, jak zápolí s nákladem svázaných klacků a vleče je do vesnice. O něco dál míjíme tři ženy, každá nese úctyhodnou zásilku kmenů na zádech.

Je vedro, slunce pálí, sundavám si tedy triko a dávám si jej na hlavu, neb jsem si zapomněl klobouček. Ramena si pochopitelně brzy spálím, protože les začíná mnohem dále, než jsem myslel.

Když už jej máme na dohled, Josh ukazuje dolů do propasti po levé ruce, že tudy vede poslední odbočka k vodopádu. Tím mě hodně překvapí, protože to je opravdu téměř kolmo dolů. Nechce se mi odbočovat těsně před lesem, pokračujeme tedy dále jen se Salistem, zatímco Josh počká u odbočky. Les je krásný. Nejen proto, že poskytuje blahodárný chládek, ale i proto, že po dlouhé době slyším zpívat ptáky.

Jdeme asi kilometr po úzké stezce, všude kolem zeleno, neprostupná džungle. Z hlíny koukají velké oranžové květy.

 

Když se dostatečně nabažím své první indonézské džungle, vracíme se k Joshovi a následuje to, co mi nešlo na rozum. Sestupujeme do propasti, příšerně to klouže, držíme se tenkých větviček a lián a tentokrát mají zřetelně navrch moji průvodci jdoucí jen v pantoflích, mé goretexové boty jsou zde velmi neohrabané. Konečně jsme dole v malebném údolí, já zničený a zpocený ze sebe odhazuji mokré hadry a celý se nořím do proudu čisté říčky a připadám si jak v ráji. Dále pokračujeme stezkou lesem s občasnými rýžovými políčky, až se před námi překvapivě objevuje vesnička značně odříznutá od světa, lidi na nás koukají jak na zjevení, neslyším zde ani tradiční hello mister. Pak jdeme dlouhou lesní cestou až k vodopádu, moji průvodci již silně ztrácejí tempo a žádají zastávky k odpočinku, já naproti tomu s vidinou blížící se atrakce získávám druhý dech a jdu napřed. Vodopád je větší, než jsem očekával, jsem pochopitelně nadšen a jdu se pod něj osvěžit. Jelikož je víkend, mnoho romantických mladých mileneckých párků si k němu udělalo výlet po silnici na motorkách. To je charakteristické pro přelidněnou Jávu, že mladí zamilovaní hledají takováto místa v přírodě, sednou si na lavičku pod strom a zde vydrží mlčky spolu sedět celé hodiny. Když vidí bláznivého Evropana, jak se svlažuje v proudu vody, mile se na něj usmívají, nikdo však se nepřipojí. Zatímco se koupu, přichází dva mladíci, ptají se odkud jsem a nadšeně se se mnou fotografují před vodopádem.

Člověk si zde občas připadá jako nějaké vzácné exotické zvíře, užívám si ten pocit a bavím se jím. Průvodci brzy přicházejí a přestože navrhuji jít i zpátky do vesnice pěšky, oni volají kamarády s motorkami, aby nás zpět odvezli. Nakonec nelituji, protože spolujízda na motorce s pěknými horskými výhledy stojí za to. Následující obrázek zachycuje velmi milou benzinovou pumpu, kde jsme čerpali.

 

V pondělí odpoledne nás členové Argowilis vzali na výlet na motorkách. Neměli jsme informace kam, jak daleko, atd. Nasedáme tedy oděni jen na lehko, netušíce že máme před sebou asi 100 km dlouhý okružní výlet po okolních vesničkách. To by bylo fajn, ono ale začalo brzy dost hustě pršet, děláme tedy krátkou zastávku na čaj u lesní policie a za menšího deště vyrážíme dál. Do naší vesnice se vracíme až za tmy, za šíleného deště, zcela promoklí a vymrzlí. Zážitek silný, ale...

Až zpětně se dozvídáme, že to byl nácvik na spanilou motorkářskou jízdu, která má sloužit k propagaci mladé sesterské organizace, a má se jí zúčastnit 500 motorek. Komentáře si ponechávám pro sebe, na indonézské poměry je to asi normální.

 

V úterý úspěšně dokončujeme skluzavku. Zatímco kreslíme vlajky a podepisujeme se, děti na ni již nabíhají a zkoušejí.

Mezitím na plac před školou přijíždí nákladák a dělníci budují konstrukci velkého pódia pro večerní bombastickou farewell party, na kterou je pozvána řada významných lidí, mj. i hejtman kraje Banyumas.

 

Večer je zastřešené hlediště se židličkami plné lidí a z povzdálí přihlíží snad celá vesnice. Neřekl bych, že je něco takového v malé odlehlé horské vísce možné. Na osvětleném a ozvučeném pódiu se střídají řečníci a všichni nám děkují a mluví o zářné budoucnosti. Pak přichází řada na nás. Máme secvičenou písničku, kterou zpíváme v indonézštině, tak trochu budovatelská, já ji doprovázím na harmoniku, ostatní vykonávají dohodnutou choreografii. Pak zpíváme kánon, po němž následuje má řeč v angličtině, po větách tlumočená do indonézštiny. Děkuji všem za to, že jsem mohl strávit deset dnů společně s vesničany, že nás vlídně přijali, panu Rojikinovi a jeho paní děkuji v jejich rodném jazyce a pak na památku věnuji harmoniku organizaci Argowilis s tím, že doufám, že až příště přijedu, někdo mi na ní něco zahraje. Všichni jsou dojati, tleskají a  jako poslední písničku na harmoniku hraji Fotbal od Nohavici, která mezitím mezi místními zlidověla. Následuje předání harmoniky vedoucímu organizace Argowilis, který je asi polovičního vzrůstu co já, vtipné fotografie. Když skončí oficiální mluvený program, na podiu se objevuje sestava hrající dandut, tj. typickou indonézskou taneční hudbu. Instrumentální část tvoří jen elektronické klávesy obsahující rytmický základ pro taneční rytmus, plus orientální motivy. Hlavním prvkem je však spoře oděná zpěvačka s pronikavým hlasem. Nejkrásnější na této produkci je to, že publikum přichází tančit přímo na pódium a je tak v přímém kontaktu s hudebníky. Všichni členové Argowilis již tančí a vyzývavě hledí na nás, zda se také přidáme. No, moc se nám zpočátku nechce, ale když vidím, jak se všichni vtipně na pódiu pohupují do rytmu hudby, jdu si to taky zkusit, ačkoli v Čechách mě sotva kdy co roztančí. Všichni jsou samozřejmě nadšeni a brzy přichází na podium i zbytek naší skupiny. A takhle elegantně končí náš workcamp, loučení je těžké popisovat, všichni mají na krajíčku. Jen si to zkuste, opouštět vesnici, kde vám všichni říkají, že jste součást jejich rodiny. S panem Rojikinem si jdeme na posledy koupit jamu na trh, společně jej vypijeme, já předávám fotografie s věnováním, oblíbené tričko a pak jde pan Rojikin radši pracovat na políčko, aby mě neviděl odjíždět. Snad tedy někdy na viděnou...

 

 

 

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli