Díl 1, příjezd na workcamp

 

Díl 2, workcamp

 

Díl 3, výlety v rámci workcampu

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli

 

 

16.2.08 Sobota

První den workcampu začal společenskou událostí v městě, kde sídlí nadace Dejavato, v Semarangu. Střední škola spolupracujíci s nadací uspořádala tzv. english evening, v jehož rámci mělo dojít mj. k prezentaci nadace Dejavato spojenou s výstavou fotek z uplynulých projektů. To znělo docela nevinně. Sedáme do přivolaných dvou aut a vezeme se do centra několikamilionového Semarangu. Je nás sedm, tři indonésanky, dvě korejky, jeden korejec a já. Na přání Ami, naší mladé vedoucí, s sebou vezu heligonku pro případ vhodné příležitosti ke kulturní produkci. Po příjezdu všichni překvapeně zjišt´ujeme, že jde o monstrózní akci na velkém školním dvoře, na bohatě osvětleném pódiu se právě odehrává muzikál, který v angličtině secvičili žáci nižších ročníků. Ohromná aparatura ventiluje jejich nesmělé hlásky široko daleko. Ujímá se nás malinká a velmi aktivní Eni, která hned organizuje naší prezentaci na pódiu. Já jakožto nejexotičtější člen výpravy mám za úkol představit nás - kdo jsme, odkud jsme, co děláme, jak jsme rádi že jsme tu apod. Pak mám zahrát a zazpívat na harmoniku. To se skutečně stane. Jelikož jsem zapomněl, které písně jsem to hrával na heligonku, hraji v návalu stresu první co mě napadne: Svlíkni si košilku od Nohavici. Totálně motám slova, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Všichni jsou spokojení a oficiální program pokračuje jakýmsi divadlem. Hyperaktivní Eni mě pak vláčí po celém areálu školy a představuje mě všem učitelkám. Studentíci s kamerou se mnou dělají interview a Eni stále něco brebentí, takže jsem celý večer ohnutý v pase, abych jí rozuměl. Celou dobu je pořádný liják a k tomu 30 stupňů. Byl to vydařený večer.

 

17.2. Neděle

Jedeme na venkov! 200 km na jihozápad od Semarangu. Vidíme obrovské hory a políčka a políčka a...

 

 

Na silnici je víc motorek než aut. Cestou samozřejmě nesmí chybět zastávka na nasi goreng, smaženou rýži, tentokrát se zeleninou a kuřetem. Od města Purwokerto prudce stoupáme do kopců, projíždíme několika vesnicemi, až konečně zastavujeme u komunitního centra organizace Argowillis, kde nás již očekává elita vesnice Sokawera. Po úvodních uvítacích projevech a seznámení se rozcházíme do svých domovů, já budu bydlet spolu se sympatickým korejcem Pjon-du v domě otce jednoho z členů Argowilis. Je to početná rodina s mnoha dětmi a sourozenci žijícími takřka pod jednou střechou. Předávám dárky, pohledy a leporelo Kdo žije v lese. Celá rodina si je zvědavě prohlíží, o něco později vyndavám harmoniku a někteří na ni zkoušejí hrát za silného povyku ostatních členů klanu.

 

Z rodiny umí anglicky jen 16letý syn Yan /na fotografii s harmonikou/, ostatní jen indonézsky a javánsky. Pjon-du studuje indonézský jazyk v Koreji, anglicky však mluví velmi bídně. Je mi tedy jasné, že se zde bez indonézštiny neobejdu, hned si zakládám zápisníček, kam si tematicky vypisuji důležité fráze a slovíčka.

 

Jdeme se podívat na místo našeho nastávajícího působiště. Je jím areál školy postavený místní organizací Argowillis.

 

 

Organizace je pozoruhodná tím, že vznikla z vlastní iniciativy farmářů vesnice Sokawera, původně jako hnutí bojující proti nelegálnímu kácení stromů v době ekonomické krize na konci devadesátých let s heslem no forest, no future. Od té doby se rozrostla do značných rozměrů, sídlí ve městě a má programy pro místní rozvoj, emancipaci žen, vzdělávání, a další. Škola má zatím jen první patro, výuka však v ní velmi úspěšně probíhá. Jde o školu pro chudé, kteří nemají na to, aby si zaplatili školu státní /sic!/. Původní hlavní náplní workcampu měla být podpora chovu králíků, těm ale horské podnebí příliš nesvědčilo, tak se od chovu upustilo. Hlavní aktivitou prvního týdne tedy bude budování dětského hřiště, konkrétně skluzavky. V druhém týdnu budeme učit angličtinu, popř. jiné jazyky.

 

Podvečer strávíme průzkumem vesnice. Nemá smysl tu krásu popisovat slovy. Pro člověka, který dosud nikdy neviděl vesnici ve vlhkých tropech je to pořádný zážitek.

 

Jako průvodce máme 2 teenagery mluvící výbornou angličtinou, jsou to Yan a Salisto. Chodíme mezi domky, všichni vesničané si nás zvědavě prohlížejí, smějí se a žertují s námi kdo ví o čem. Salisto leze na kokosovou palmu a shazuje nám kokos, který záhy vypijeme a sníme.

 

Sledujeme chlapíky, kteří po celý den lezou na palmy, nařezávají je a do speiálních plechových nádob sbírají sladkou tekutinu, ze které se dělá kokosový cukr. Navštěvujeme obydlí Salista, kde právě jeho babička dmýchá kokosovou mízu v obrovské nádobě a zkoušíme to také.

 

Ochutnáváme výsledný produkt, chutí i vzhledem připomíná spíše karamel.

 

 

Večer trávíme se členy komunity Argowilis. Hraji na harmoniku, všichni jsou nadšeni písní Fotbal od Nohavici, kterou si tajně nahrávají na mobil a pak si ji opakovaně pouští. Po hutném společenském večeru jdeme spát, píšu deník a na stropě se prohánějí gekoni, kteří jsou zde přezdíváni čik-čak podle zvuku, který vyluzují při pleskání ocásku o stěnu.

 

Pondělí - pátek

Následující dny mají opakující se program, proto je pojmu všechny najednou a rozčlením podle témat.

 

Jídlo

Všechna hlavní jídla se podávají v centru Argowilis, sedíme na zemi potažené koberci, v bezprostředním kontaktu s děním na návsi, protože přístřešek nemá dveře ani okna. Snídani, oběd a večeři lze odlišit jen podle denní doby, vždy se jedná o rýži s přísadou vařené zeleniny a omelety, k dispozici je pálivá omáčka sambel. Vše je důmyslně kořeněno. Každý si nabírá sám podle libosti, rýže je ve velké termosce, dalši přísady v mísách. Někdy jsou k dispozici jako příloha banány, papája, na trhu si lze koupit mango, rambutan, salak a další ovoce.

Tím to však nekončí. Druhou nejdůležitější zemědělskou plodinou hned po rýži je kasava, neboli singkong, z jejíchž hlíz se vyrábí neodmyslitelná součást odpoledních a večerních posezení - kuličky ondol, tvarem i konzistencí připomínající krokety. Jinou pochoutkou z kasavy jsou chipsy kropo, zbarvené často do růžova, které se podávají ke všem hlavním jídlům.

 

 

Vařená kasava se podává též na sladko, namočená do tekutého kokosového cukru.

Asi největší pochoutkou je pisan goreng, smažený banán obalený ve sladkém těstíčku. Mladé banány se podávají naopak na slano, mírně vyschlé a křupavé.

 

Práce

Naše pracovní aktivita se odehrává na pozemku komunitní nestátní školy, což je monumentální, leč nedostavěná budova. Má zatím tři místnosti, v nichž se již čile učí děti od těch nejmenších až po středoškolské.

Našim úkolem je vybudovat skluzavku pro děti, která bude zatím jedinou atrakcí pro děti na pozemku školy. Pracujeme pod vedením šikovného a zkušeného stavaře, takže práce jde rychle a výsledky každého dne jsou utěšené. Práce probíhá všední dny v 8-11 hod. a 14-17 hod.

Během pracovní doby jsme neustále v kontaktu s dětmi, kteří se dopoledne učí v sousedních místnostech a odpoledne nám všelijak asistují a tráví svůj volný čas s námi. Jeden kluk nám přináší ukázat ochočenou veverku, která nám leze po rukou i po hlavě.

 

 

 

Holčičky si chytly vážku, uvázaly ji za tělíčko a pouštějí si ji na provázku jako draka. Později vážka ulétá pryč a vlaje za ní metrový špagát.

 

 

Rodina

Největší radost a legrace však nastává každý den v rodině, se kterou bydlím. Zatím jsem si nebyl schopen zapamatovat, kdo je čí strejda, teta, syn, dcera, nebot´ se jedná asi o 20ti člennou skupinu, do níž navíc pravidelně docházejí další kamarádi a příbuzní. Každý večer se v našem domě objeví někdo další, tak si říkám, že se na nás asi střídavě chodí dívat celá vesnice.

 

 

Nejvýraznější osobností je beze sporu pán domu, Pan Rojikin, asi 60letý hrdý muž. Mluví sice pouze indonézsky a javánsky, disponuje však natolik výmluvným úsměvem, že v případě mé neznalosti slovíček není potřeba cokoli dodávat. Zatímco píšu tyto řádky, po očku sleduji pána domu s muslimskou čapkou, jak si při kouření Marlboro-kreteku zvědavě prohlíží můj zápisníček, do něhož si píšu indonézské fráze, a slabikuje si pro sebe jednotlivá slovíčka. Krásný to pohled.

Další výraznou složkou našich společných rodinných chvil jsou veselé dívenky v předškolním i školním věku, které stále blbnou a krom toho projevují značný pedagogický talent, když mi s nekonečnou trpělivostí diktují nová slovíčka v indonézštině i javánštině a kontrolují, zda jsem si je do zápisníčku napsal správně. Myslím, že budu na další samostatný pobyt v Indonésii dobře vyzbrojen.

 

 

V Indonésii se kouří všude, čili i doma. Kretek cigarety však příjemně voní hřebíčkem, dají se tedy považovat spíše za vonnou tyčinku. Stalo se dobrou tradicí, že tu a tam nějakou tu krabičku do domu dodám /15 Kč/. Radost pana Rojikina z takového daru je vždy veliká. Dlouho jsem přemýšlel, proč si Rojikinova manželka často chodí stoupnout za westernové dveře do kuchyně a nahlíží do hlavní místnosti odtamtud. Pak mi došlo, že si tam vlastně chodí zapálit, jelikož ženy na veřejnosti tradičně nekouří.

 

Pan Rojikin nám hrdě ukazuje své políčko a ovce.

 

 

 

Kulturní program

O kulturní program, a to zejména hudební, není nouze. V centru argowilis je sbírka tradičních hudebních nástrojů, které spolu tvoří orchestr kombinující proslulý plechový gamelan s nástroji z bambusu. Obsahuje bambusový xylofon, plechový xylofon, anklung znějící jako chřestění kostí, gongy a soupravu bubnů. Nástroje mají jednotlivé tóny označené číslicemi, noty jsou tedy tvořeny číselnými řadami. Hrajeme podle čísel na tabuli, aktuální pozici ukazuje ukazovátkem jeden z členů komunity.

 

 

Zní to moc dobře. Tu a tam do toho zpívá starý pán jménem Badi táhlé melodie.

 

 

Další den večer se jdeme podívat do mešity na výuku bubnování, kterým se tradičně doprovázejí modlitby v arabštině. Na tabuli jsou tentokrát napsána písmena D a T v různých konfiguracích, znamenající úder do středu resp. na okraj bubnu. Asi deset kluků v muslimských čapkách bubnují uvnitř mešity, čtyři dívky bubnují venku a nahlížejí dovnitř oknem. Když se vracím domů a vyprávím panu Rojikinovi, tento okamžitě přináší dva bubny kanjeringy a spolu se svou manželkou zabubnuje a zanotuje několik nostalgických popěvků. A triumfálně oznamuje, že zítra v osm večer pozve další 4 stařešiny bubeníky a bude velká sláva. A skutečně. V osm je naše obývací místnost plná lidí sedících na zemi a slavnostně očekávajících produkci. Já mám za ůkol koupit hráčům kretek cigarety bez filtru. A pak to nástává: důmyslně koordinovaný rachot a do toho zpěv stařešinů. Pan Rojikin bubnuje na velký buben a se zaslouženou pýchou na mě pomrkává a usmívá se tak, jak to nedokáže nikdo jiný. Jedna píseň trvá vždy asi půlhodinu, pak se místnost naplní hřebíčkovým kouřem, a tak stále dokola. Končíme asi ve 23 hod a pan Rojikin nadšeně oznamuje, že zítra v tutéž dobu pozve k produkci ženy. Takže další den se program opakuje a já mohu konstatovat, že ženy sice nebubnují s takovou  vervou jako muži, nicméně svými pronikavými hlasy muže jednoznačně strčí do kapsy.

 

Trh

Hned přes ulici máme tradiční trh specializující se především na zeleninu, z ovoce je zde možno nakoupit snad jen rambutany, mbauang, tj. javánské mango, kyselejší než africké, banány a salak potažený v hadí kůži /viz deník1/. Já ale každé ráno docházím na trh kvůli jinému artiklu. Kupuji si zde za 2 Kč tradiční javánskou bylinnou medicínu, zvanou jamu. Poprvé jsem tuto specialitu ochutnal již v Semarangu v pojízdném stánku a od té doby ji užívám pravidelně - a svědčí mi, nebot´ z celé naší skupiny vykazuji jednoznačně nejvíc energie i zdraví. Jamu má mnoho druhů, já si kupuji saryavan, který údajně působí blahodárně na horní cesty dýchací.

 

 

Když vejdu na trh, hlasitě pozdravím všechny ženy, které pobaveny mojí výslovností okamžitě propukají v smích. Vrchol veselosti přichází, když konstruuji větu o tom, že si koupím dva saryavany. Při každém mém dalším příchodu na trh ženy mi hned visí na rtech, co ze mě zase vypadne. Pokud veselost opadává, zatímco se mi mýchá zázračný nápoj, udržuji ji například tím, že si fotím kolemjdoucí slepici, což všem připadá nesmírně humorné. Nakupuji rád...

 

Počasí

Počasí nám mimořádně přálo. Za celý první týden pršelo jen jednou, a to v noci.

 

Jak vidíte, nestíhám psát, události jdou jedna za druhou. Pokračování příště o výletu k horkým pramenům, o tom, jak jsem uhnal dva průvodce cestou džunglí k vodopádu, o motorkovém výletu po okolí i o slavném předání heligonky místní organizaci Argowilis.

 

Díl 3, výlety v rámci workcampu

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli