Díl 1, příjezd na workcamp

 

Díl 2, workcamp

Díl 3, výlety v rámci workcampu

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli

 

 

13.2.08 Středa

S letenkou Frankfurt-Jakarta /16.000 Kč i s poplatky/, odjíždím krátce po půlnoci autobusem Student agency /za pouhých 100 Kč/ do Frankfurtu. Cestu pohodlně prospím a v 7 ráno již uléhám do příjemné pohovky na frankfurtském letišti - času mám dost, letadlo letí až ve 14.30. Po poledni se začínám shánět po baličce zavazadel, jedu kvůli tomu letištním vláčkem na jiný termionál, nic takového se tam však nenalézá. Posílám tedy batoh nezabalený - výlet vláčkem po střeše letiště však stál za to. Nyní čekám frontu u letadla a jsem potěšen, jak se hezky na novém telefonu píše. Pokusím se ještě vložit ilustrační obrázek, abych si to nacvičil pro příště.

 

 

Let proběhl víc než skvěle, byl jsem sám na dvousedačce u okénka, takže jsem mohl krásně pozorovat šumavské vršky, Balaton, rumunské hory pokryté sněhem a ozářené již zapadajícím červeným sluncem, pak jsem ještě zaznamenal nástup Černého moře a krajinu ovládla tma. K jídlu mi předložili moc dobré jehněčí na kari.

 

Nyní jsem již přistál v Kuvaitu a hnedle se stavím do fronty na navazující spoj do Kuala Lumpur a Jakarty. Je krátce před půlnocí. Zatímco v předchozím letadle byli především arabové, nyní tvoří drtivou část osazenstva dívky v šátcích, zatím nepoznám, jde-li o malajky či indonésanky. Všechny mi jsou ale přibližně po pás, to jsem zvědav, jak se vejdu do indonézských místností.

 

14.2. Čtvrtek

Dostávám místo opět u okna vedle jedné z dívek a jde se spát, vždyˇt je krátce po půlnoci. Letíme vstříc slunci, takže již brzy je venku světlo, ale letušky přikázaly zavřít okenice, takže o to déle se tvrdě spí. Když mi to už nedá a okenici otevřu, je pod námi zrovna nějaký z pitoreskně  tvarovaných ostrůvků indického oceánu a tomu už říkám exotika, tak si pohled na něj užívám. Posléze přibývá dramatických oblačností a já si vyndavám průvodce, abych se ještě trochu dovzdělal. To hned zpozoruje má sousedka a začíná mi podávat v indonézštině odborný výklad k průvodci. Obdaruji ji za to několika frázemi, které jsem se stihl naučit, další možnosti diskuze jsou však tím prozatím vyčerpány. Nabízí mi už tedy jen několik sušenek. Při zastávce v Kuala Lumpur ani nemusíme pryč z letadla, já zavádím řeč s letušákem a dozvídám se, že takto to na této lince vypadá vždy: 95% mladých indonésanek, 5% turistů.

 

Na hodinové závěrečné etapě letu do Jakarty nás stihnou ještě nakrmit hovězím a já překvapen pozoruji změny počasí venku, vlastně je vidět všude jen bílo, slunce nikde, přestože jsme 10km nad zemí! Takhle tedy vypadá období dešˇtů...

 

Klesáme k Jakartě. Na moři se objevují se drobné ostrůvky, mezi nimi jakési dřevěné miniohrádky, zřejmě sítě na ryby. Stále jich přibývá a těsně před pevninou zcela zaplňují vodní hladinu.

 

Po přistání skutečně přichází to, čemu jsem stále nebyl schopen uvěřit - vcházím do skleníku! Směs tepla /32 stupňů/, vlhka a charakteristické vůně okamžitě evokuje tento pocit. Jsem nadšen. Je 16 hodin místního času, o 6 hodin víc než u nás.

 

Batoh hned nalézám, z bankomatu vybírám 1.500.000 rp, což budu od ted´ automaticky převádět na 3.000 kč. Víc vybrat nešlo, to byl max limit bankomatu. Taxikáři zde nejsou zdaleka tak urputní jako v Dakaru, když je odmítám, s úsměvem mi ještě radí, kde je bus. Ten stojí do centra na vlakové nádraží Gambir /40 km/ 30 kč. Dálnici vedoucí do města obkloupují větší i menší vodní plochy, někdy i s volavkami, zahlédnu dokonce i vzrostlé mangrovníky. Vidím skupinku školákú hrajících venku na kytaru. Cesta trvá docela dlouho, více než hodinu, protože v centru je zácpa. Bus je klimatizován, takže s drkotáním zubů pozoruji, jak se venku spouští můj první tropický liják. Jakarta je veliká a má spoustu monumentálních staveb - jednu z nich posílám.

 

 

Na nádraží si hned kupuji lístek do Bogoru /60 km/ za 24 kč. Vlak má jet za čtvrt hodiny z koleje 3 nebo 4, nástupiště plné lidí a brzy přijíždí první vlak. Vypadá jako starší metro, sedačky naproti sobě, dveře rozevírací na obou stranách.

 

Je dost plný, lidi sedí na zemi, místo však v něm ještě je. Rychle se ptám, zda to je vlak do Bogoru, a když dostávám souhlasnou odpověd´, nastupuji. Uvnitř se ptám jen tak pro jistotu znovu a dozvídám se se zděšením, že vlak jede úplně jinam. Chci ven, dveře však jsou již zavřené - a jedem do neznáma. Na příští stanici vystupuji a ptám se davu, jestli se odsud mám šanci dostat do Bogoru. Lidé zase poměrně nezúčastněně kývají, tak co mám dělat - čekám na další soupravu, stejně mi nic jiného nezbývá, venku je tma a já nemám ani potuchy, kde jsem. V Jakartě spát nechci, je příliš velká a chaotická. Blíží se další vlak, lidé na mě významně kývají jako že jede do Bogoru, ale že je tzv. ´ekonomi´, nejlevnější třída. V praxi to vypadá tak, že nemá dveře a na obou stranách je ověšen lidmi, kteří se sotva udrží. S úžasem sleduji, jak se vlak za šíleného zmatku obaluje dalšími lidmi. Jedna z dívek si všimla, že kabinka řidiče u jednoho z vagónů je otevřená - v tu ránu ji s jekotem obsazuje asi 10 žen v šátcích. Tak tímto tedy nepojedu, čekám dál.

 

Nakonec se z davu vyloupne zcela miniaturní muslimka s šátkem přes hlavu, která mi jasně dává najevo, že do Bogoru jede i normální vlak a skutečně za pár minut je tu. Lidé v něm sedí na zemi, tak si pokládám batoh, sedám si na něj a pozoruji muže vedle, který mistrně pěstovaným nehtem zbavuje slupky jakési ovoce, které vypadá jako vejce zabalené v hadí kůži. Uvnitř bílé dužniny se nalézá černá oválná pecka. Z průvodce zjišt´uji, že je to salak, typický právě pro indonésii.

 

Asi za hodinu vystupuji z vlaku, ujišt´uji malinkou průvodkyni, že hotel najdu, a št´astně se ubytovávám v Abu pensione za 130 kč - při protestu nad cenou si všímám, že moje lonely planet je již v pubertě - je jí 13 let, tak radši dál ceny nekonfrontuji. Na krásné terase si dávám večeři, smažené kuře s rýží za 36 kč, dole v údolí hučí řeka a občas nade mnou proletí velký netopýr. Připojuji obrázek z rána.

 

 

Seznamuji se s novozélanďanem Matthewem, který studuje v New Yorku ekonomii rozvojových zemí a nyní je na 4měsíční stáži zde. Má o mě velikou péči, dává mi pivo z vlastních zásob, informuje mě a radí mi, kam mám po skončení workcampu cestovat. Unaven jdu spát, v pokoji mi výrazným zaskřehotáním dává dobrou noc i gekon a spím tvrdě až do rána.

 

Pátek 15.2.

Vstávám již v 7 hod, abych si co nejvíce užil největší lákadlo Bogoru - světoznámou botanickou zahradu, která se rozkládá na ploše cca 4 km čtverečních v centru města.

 

 

Jsem zde v této době asi jediný turista, tak se nerušeně proplétám bujnou vegetací a poslouchám dosud neslyšené ptačí hlasy. Vizuálně i početně jednoznačně kraluje Pycnonotus aurigaster, tedy bulbul zlatobřichý, který však nevydává tak muzikologicky zajímavou písničku jako jeho africký kolega P. barbatus.

 

 

Dále potkávám holuby, malé vlaštovky a krásné ledňáčky. Když se podívám do korun stromů, často spatřuji orchideje kvetoucí v bohatých květenstvích. Cedule mě upozorňuje na největší orchidej na světě, Grammathophyllum speciosum, která roste z kmene stromu asi 3 metry nad zemí.

 

 

Nejzajímavější nález mě čeká u starého odstaveného dřevěného vozíku. Nejenže pod ním objevuji velkou mnohonožku,

 

 

ale pozor - na střeše vozíku leze had. Když se k němu přiblížím, hrozivě zvedá hlavičku a mává jí komicky ze strany na stranu. Pak dokonce i otevírá tlamu. V atlasu malajských a thajských hadů jsem ho bohužel nenašel, tak přenechávám identifikaci někomu jinému.

 

 

Na zarostlé cestičce zahlédnu několik docela velkých ještěrek, které hned plaše zalézají do kořenů stromů, takže je nemohu vyfotit. A nesmím také opomenout spoustu motýlů, kteří zde dosahují velikosti netopýra, a spoustu jiné pohledné zvířecí havěti.

 

 

Blíží se čas check-outu v hotelu, tak se vydávám zpět. Cestou si na ulici kupuji langoše ve tvaru šišky, které se namáčí do červené pálivé omáčky.

 

Dnes večer se potřebuji dostat na noční vlak, který mě doveze do Semarangu, kde je zítra meeting point našeho workcampu. Mám na výběr jednodušší cestu vlakem zpět do Jakarty, tu však již znám, proto se rozhoduji pro dobrodružnou variantu autobusem přes hory 100 km na východ do Bandungu, odkud mi má jet vlak po osmé večer.

Nejprve jedu místní mhd /zelené dodávky/ na bus terminal.

 

 

Pak se doptávám na bus do Bandungu, jsou k dispozici hned dva: jeden s klimatizací a téměř prázdný, druhý economico plný lidí, s vůní hřebíčkových cigaret /kretek/ a dokonce se zpívajícím kytaristou! Vzhledem k tomu, že autobusy zde jedou, když se zaplní, volím economico. Trochu tím dopaluji řidiče klimatizovaného busu, který má sloužit turistům, avšak při nástupu do plného autobusu osazenstvo nadšeně volá economico!, nesmírně potěšeno mojí přítomností. Následuje hromadné interview odkud a kam, a kdoví co ještě, angličtina místních je však mizivá, takže komunikačně vyhrává smích. Všechny přehnané pomluvy o natřískaných autobusech plných kapsářů se pochopitelně zcela rozcházejí s realitou, cesta je velmi pohodlná, mám dokonce pro sebe dvousedačku. Šplháme se do hor, projíždíme proslulý Puncak pass ve výšce pres 1000 m, je však mlha, takže o výhled přicházím.

 

 

V Bandungu jsme hladce za 4 hodiny, pak následuje komunikačně bohatý převoz dodávkou na vlakové nádraží, kupuji si nejluxusnější jízdenku za 240 kč do Semarangu /400 km na východ/, dávám si na nádraží nejslavnější indonézské jídlo, nasi goreng, smaženou rýži, tentokrát s přídavkem mořských potvor. Výborné. Než se dostanu ke svému vlaku, musím projít skrz 3 jiné, podchody zde samozřejmě nejsou. Pak se nestačím divit, čím to jedu. Vlak klimatizovaný až k nevydržení, všude televize se speciálním programem, a hlavně - tolik místa na nohy jsem ještě v žádném dopravním prostředku nezažil. Mohu je v pohodě natáhnout i když spolucestující přede mnou má sklopenou sedačku. Nechápu, kdo to může z obecně malinkých indonésanů ocenit.

 

Nyní jsem již v Semarangu s kolegy z workcampu, večer jdeme do střední školy prezentovat naši organizaci Dejavato, zdá se že už dojde i na harmoniku. Na projektu je nás sedm, já jsem jediný reprezentant neasijských národů.

 

Indonésie je moc přívětivá země po všech stránkách, a to i v nenáviděném období dešt´ů, dnes dokonce svítí celý den sluníčko. Na rozdíl od Afriky zde lze jen stěží zažít kulturní šok, nikdo nežebrá, když jdu městem, nikdo mě nebombarduje neustálými nabídkami všeho možného, lidé jsou velmi usměvaví.

 

 

Díl 2, workcamp

Díl 3, výlety v rámci workcampu

Díl 4, Pangandaran a cestování po Jávě

Díl 5, Ujung Kulon, první dva dny v džungli

Díl 6, Ujung Kulon, další čtyři dny v džungli